V dnešní době mají děti v podstatě 3 možnosti:
a) sportovat rekreačně v rámci rodiny nebo školních kroužků,
b) být členem sportovního klubu či oddílu,
c) nedělat nic, čas trávit doma, u televize, u počítače, x-boxu, mobilu atd..
K možnosti c) se nebudu ani vyjadřovat. Každý rozumný člověk ví, že je to cesta do pekla. Varianty za a) a za b) jsou svým způsobem v pořádku, ale obě mají svá "ale". Mně osobně se pohybová aktivita a sport v rámci rodiny velmi líbí. Nabízí se zde řada možností - lyžování, plavání, jízda na kole, turistika - to vše mohou dělat všichni pohromadě, je to příjemná a zdravá aktivita, která má pozitivní vliv nejen na zdaví účastnících se členů rodiny, ale také na jejich vzájemné vztahy, zážitky a vzorec chování, který si děti odnesou do dospělosti. Bohužel je ale nutné, aby byli sportovně založeni nejen rodiče, ale svým způsobem i děti. Není nic horšího a demotivujícího, než nutit vlastní potomky nebo partnery k trávení volného času sportem. Děti - malí sportovci - fungují daleko lépe ve smečce svých vrstevníků. U nás doma na to máme "odborný" termín. Kamarádům našich dětí, kteří s námi vyráží např. na výpravy na kole nebo tůry, říkáme "tahouni". Uvnitř této skupiny málokdy pociťují děti únavu, baví se a zároveň sportují. Sociální kontakty v rámci dětské skupiny tak vedou k pozitivní atmosféře podporující jejich sportovní výkon. Tak se pomalu a oklikou dostáváme ke sportování v rámci klubů a oddílů, kde nespornou výhodou je to, že děti jsou mezi svými vrstevníky, mají tedy kamarády i mimo školu, učí se týmové spolupráci, pravidlům fair play atd.
Většina sportů potřebuje speciální sportovní zázemí a vybavení. Sportovní kluby tedy neposkytují pouze sociální zázemí, ale také to materiální a odborné. Pod vedením trenérů mají malé děti tréninky nejprve jednou až dvakrát týdně, ve starším věku pak třikrát až čtyřikrát týdně. Brzy se začínají účastnit závodů, turnajů, zápasů. A tady často nastává problém. Trenéři chtějí od svých svěřenců, aby se všeho účastnili. To bývá časově vyčerpávající nejen pro sportovce ale i pro rodinu. Řada těchto akcí se odehrává o víkendech, často je vyžadováno, aby rodiče děti na závody dovezli, což hodně zasahuje do jediného volného času, který rodina pro sebe má. Zejména pokud má více než jedno sportující dítě. Na jiné kroužky a zájmy už není čas ani síla. A z mého pohledu je nejhorší velmi brzká sportovní specializace. Ta bohužel přináší špatné pohybové stereotypy, které si dítě vytváří neustálým opakováním pohybů daného sportu. To vše se děje během růstu a vývoje orgnanismu. Dochází tak často k nezvratným změnám v postuře a pohybových funkcích, které pak způsobují bolesti a jiné zdravotní problémy. Fotbalisti pak mají nohy do "o", gymnastiky příliš veliké prohnutí páteře v bederní oblasti, oštěpaři bolavá ramena a záda, plavci bolavé lokty.
Bohužel je to začarovaný kruh, ze kterého se dá vystoupit pouze ukončením sportovní kariéry nebo důsledným kompenzačním cvičením, které může, do jisté míry, napravovat to, co příliš tvrdé tréninkové dávky na mladém organismu způsobily. Říká se tomu "patologie zátěže". Udivují mě rodiče, kteří se rozčilují nad tím, že doktor (většinou ortoped) doporučil v případě bolestí jejich ratolestem klidový režim. Přece nemohou přerušit trénink! A navíc na tak dlouho! To jim nemohl něco píchnout proti bolesti?? Nebo naordinovat nějakou elektroléčbu??
Vážení rodiče, sice mohl, ale nic by to nevyřešilo. Především ne z dlouhodobého hlediska. Přetížený oranismus prostě potřebuje klid, aby se mohl zahojit a regenerovat. Dalším klíčovým faktorem je vhodná výživa. Aby mohlo tělo správně regenerovat po sportu a zároveň růst a správně se vyvíjet, potřebuje mít dost energie. Tu získá z vyvážené a energeticky vhodné stravy. NE z energy drinků, kofeinových nápojů a jiných zvěrstev, která často vidím v rukou mladých sportovců. Většina sportujícíh dětí absolutně nepokrývá svůj energetický výdej, je podvyživená, chybí jim důležité minerály a vitamíny. K tomuto problému se ale vrátím v dalším článku.
Co tedy závěrem? Neexistuje jedno jediné ideální řešení. Malé děti bych nechala sportovat všestranně, v přirozeném dětském pohybu, jako je běh, skákání, lezení. Spolu s rozvojem obratnosti a vytrvalosti je to idelání příprava pro pozdější sportovní specializaci. Gymnastická či všeobecná atletická průprava, pohybové a míčové hry v tělocvičně, překážkové dráhy, zábavné týmové hry - to vše rozvíjí dětský organismus rovnoměrně bez patologických změn na kostře, svalech a potažmo vnitřních orgánech.
Nechci vypadat jako ten, kdo brojí proti sportovní specializaci. Je bezva být členem sportovního týmu, nebo bojovat v individuálním sportu. Jen je třeba umět odhadnout správnou míru. Milí rodiče, ruku na srdce, myslíte si a věříte, že sport bude jednou vaše děcko živit??
Ať děti sportují! Ale pro radost, rozvoj všeobecné zdatnosti a vytrvalosti, pro POZITIVNÍ vliv sportu na jejich dětský organismus. Ať ví, že sportovat je nutné a ať si tento návyk odnesou i do dospělosti.